Bah! Mám pocit, že ty tesáky divokých vlků se zakously nejen do mého těla, ale i do mé duše. V podzemí Snagum jsem také nenašel to, co jsem hledal. Našel jsem něco jiného. Bolest, utrpení, krvácení a další bolest. Naštěstí ještě něco – starý vytesaný text, který pojednával o světě démonů. Temném světě, který existuje oddělený od toho našeho. Jedinou možností, jak mezi nimi cestovat, je pro všechny kromě démonů transdimenzionální brána. Ta brána… už jsem o ní četl. Nikoli v souvislosti s démony, ale je to alespoň první vodítko. Něco. Něco málo.

Ember již zná šifru k rozluštění tohoto zápisku. Brzy bude jistě přeložen.

[Ember stále pracuje na překladu tohoto útržku. Runy, které se na něm nachází mu nejsou známé. Našel pouze jedno slovní spojení, kterému byl schopen porozumět: Ledová jeskyně]

UPDATE: Ember již zná šifru k rozluštění tohoto zápisku. Brzy bude jistě přeložen.

Beridor byl pro mě zklamáním. Prodíral jsem se hromadami kostí a přitom nasával do nosu hnilobný pach mrtvol, který je v tomto podzemí prakticky všudypřítomný. To, co jsem zde hledal, jsem ale nenašel. Musím hledat dál. Musím se vydat na místa nebezpečnější, než byl Beridor. Zemřel jsem rukou kostěnného šermíře… dobrovolně. Cesta zpět nebyla pro smrtelníka průchozí a já neměl, jak bych se z Beridoru dostal. Stálo mě to celou výbavu a můj poslední zápisek. Ale vše jsem pečlivě schoval, abych si je mohl později vyzvednout. A to také udělám… až bude hotovo.

Beridor. Světlo všech sluncí, co jsou na nebi, by nedokázalo rozehnat tu neprostupnou tmu v tomto podzemí. Všudypřítomný zvuk praskajících kostí se rozléhá všemi chodbami tohoto podzemního světa nemrtvých. Uslintaná lama pod mým kostěným zadkem šetřila sílu. Sem tam sežrala pampelišku. Nikam jsem ji nehnal. Předemnou je dlouhá cesta, která bude místy velmi nebezpečná. Dlouho jsem do deníku nepsal, využívám proto tuto cestu k tomu, abych mohl ulevit svému svědomí.

Odkaz na Murdocův deník s diakritikou na Erebor Wiki.

„Grauuuuuuuug!“ ze zpánku mě vytrhlo hromové vití v dálce, které mi trhalo ušní bubínky, prostupovalo celou mou hlavu a trhalo ji zevnitř. Zvedl jsem hlavu a vyděšeně se rozhlédl kolem. Ležel jsem na velké šedé skále, kterou obklopovala tekoucí láva ze všech stran. Srdce se mi sevřelo „Jak jsem se sem dostal?!“ pomyslel jsem si, když jsem se zvedal na nohy. Opřel jsem se o hůl, která vedle mě ležela. Pozorně jsem si ji prohlédl, narudlým dřevem probíhaly nitky many, jakoby byla hůl protkaná žilkami, kterými proudila její vlastní „krev“ – mana. Nitky byly zjevně modré, ale díky jejich částečné průhlednosti a červenému zabarvení hole, svítily fialovou barvou. „Mahagon“ už jsem věděl, že blouzním. Mahagonové dřevo bylo ve světě velmi vzácné a vyrobit z něj hůl umělo jen pár šikovných řezbářů v celé říši. Dva, možná tři.

„Jsem hrobař. Je to trochu nezvyklé povolání… tedy alespoň v Rhunu. Pohřební obřad není nic pro skřety a většina z nás nezemře v posteli stářím, ani s plným pupkem na puknuté srdce. Většina z nás zemře ve válce, daleko odsud. A tyto těla mě nezajímají.

Mordorem se táhne smrad jak jedovatý had rozkvetlou loukou. Ha! Co to melu?! Jako had pořádně smrdutou a temnou bažinou. Mordor nikdy nebyl krásný a barevný, jako ty hory a planiny v dálce. Ale je to náš domov, naše země. Kus zaprášené a hnusné půdy, za kterou stojí za to bojovat. Za kterou stojí za to položit život.“

Ráno mě probudilo ticho. Sténání utichlo. Pomalu jsem pootevřel oko, abych se přesvědčil, že Gabriel stále leží tam, kde předtím. Ležel… ale nedýchal. To byl ten moment, na který jsem čekal. „Z hrobaře nekromantem“ s úsměvem jsem se skláněl nad mrtvolou a sypal do vyrytých run směs nadrcených kořenů mandragóry a krve roztodivných tvorů.

Po kontaktu s kůži začala řídká směs jemně světelkovat a měnila barvu na světle zelenou. Vyhaslé oči ubohého člověka se zakalili černou barvou. „Funguje to!“ rychle jsem dolili směs do posledních run vyrytých do kůže a zatancoval jsem si dokola. Ne proto, že by to bylo součástí rituálu, měl jsem radost.

mnoho stran v deníku chybí, poslední zápis je celý roztřesený a papír je často pošpiněný roztodivnými látkami různých barev

„Mistře! Mistře! Tady!“ už z dálky na mě volal vyhublý a bledý člověk v černé kápi. V Gondoru Nekromantům nikdy pšenka nekvetla. Vybíhal mi vstříc z poza dřevěných hradeb Edorasu. Byla noc, ani jeho ani můj obličej nebyl pořádně vidět, přesto mi po čele tekly čůrky studeného potu. Halapartna v zádech je to poslední, co dnes potřebuji. „Pojďte, rychle, tudy!“ chytil za oprať mou lamku a táhl mě směrem od hradeb, do nedalekého lesíka. „Vše jde podle plánu, mistře!“ otočil se na mě a v jeho modrých očích se zračila radost. To mě potěšilo. Dobré zprávy dnes potřebuji víc, než obvykle.

Měl jsem pocit, že všude je červená. Cítil jsem červenou barvu ve své hubě, cítil jsem, jak prostupuje tím rypákem, který mi zeje z ksichtu. Dokonce jsem i slyšel červeně. Do ruda byla rozpálená i má kůže, mé vlasy. Letěl jsem červenou mlhou, která utvářela jemná vlákna plující ve stejném směru jako já. Z mlhy sem tam vystupovali zjizvené a zhyzděné obličeje různých humanoidů, které jsem za svého života potkal. Tihle však měli smůlu a už nebyli mezi živými. Letěl jsem podsvětím, světem démonů.

pár stran je pomalováno znaky démonů a poseto runami, kterým běžný smrtelník nemůže rozumnět Pálivé slunce šplhalo pomalu na oblohu a s jeho příchodem začali ptáci svůj každodenní povyk. Teplé slunce mi nejprve zalilo nohy a brzy po nich mi ostré ranní světlo začalo bušit na víčka. Nespal jsem, čekal jsem na slunce, než budu moci znovu otevřít oči. Nedostatek spánku však nebylo to, co mě tak trápilo. Pravděpodobně to je sen každého Necromancera, spojit svůj život s démonem. „To je to, co chceš, to je tvoje cesta!“ říkal jsem si v duchu stále dokola. Přesto jsem se nemohl zbavit tíživého dojmu, že můj zážitek s Démonem urychlil mé snahy snad až příliš.

TENTO ZÁPISEK NENÍ ÚPLNÝ! BUDETE HO MUSET TEPRVE NAJÍT

Hrobař. To je moje povolání. Akorát mrtvoly často vyhrabavám, než abych je zahrabával. Mou doménou je hřbitov, nástrojem je hůl. Jsem nebezpečný… pro všechny skeletony. Tedy až do chvíle, kdy narazím na Krále Lichů!

Jsem rád, že mohu být součástí Mordoru. Jsem rád za každý nádech i každé sousto čerstvého masa. Dnes jsem pochopil, jaké je to patřit do bratrstva. Náhodou jsem narazil na mistry v mém oboru, kteří už dávno pošli tím, čím teď procházím já a nyní jsou na vrcholu potravního řetězce Mordoru. Sám Ragnaros mi podal pomocnou ruku a rozšířil mé hranice poznání. Ukázal mi místa, kde je třeba pomoci Mordorským a místa, kde se schovává ta nejtemnější lůza. S mou pomocí, která mu byla spíš na obtíž, ty místa vyčistil.

Chodit pěšky nikoho dlouho nebaví, ale mít na svých cestách s sebou a pod sebou zvířecího přítele, to vyžaduje péči a starost. Jako expert hrobař se svou lamkou pod zadkem a plnými hřbitovi před sebou jsem se cítil skvěle. Proč nerozšířit své hranice magie a nepřidat do své knihy kouzel dvě další důležité řekl jsem si.

I vydal jsem se do Rhunu, kde sídlí věhlasný skřet, který svitky po nocích ve věžích rozpadlých pevností prastarých mágů sbírá a prodává je Mordorským. Svou lamu jsem zaparkoval před jeho domem, moc pěkný výhled nemá. Inu… z okna rovnou na hřbitov, kde se potácí nemrtví ve dne v noci. Branka byla pevně zavřena, pohladil jsem svou Lamku, aby byla klidná a jal jsem se čile obchodovat s mistrem pergamenů.

test